Jak jsem závodil – 1

Článek je staršího data, psal jsem ho kdysi pro jeden herní server. Ale tam už dávno není a tak si říkám, proč by nemohl být tady. Nikdy jsem nenapsal pokračování, možná se k němu někdy dostanu.

Online, samozřejmě. Nikdy jsem neseděl ani v motokáře a můj nejvíce funny stroj byl Renaul R5 s těsně podlitrovým motorem ze sedmdesátých let. S tím se toho zase tak moc dělat nedalo, jenom jsem s tím děsil spolujezdce. V zatáčkách se to krásně naklánělo. V zatáčkách levých jsem děsil kluky, v pravých holky 🙂 .

Samozřejmě jsem nejdřív vyzkoušel pár „závodních“ her jen tak na klávesnici a na singleplayeru. Jedna z prvních byla NFS 2, pak docela slušná NFS 3 a legendární NFS Porsche Unleashed. Myslím, že jsem narazil i na Nascar 3. Hodně jsem se vyblbnul s CMR 2 a 3. Ale tohle vše jen na klávesnici a k nějakému reálnějšímu ježdění to mělo pořád daleko.
Pak jsem objevil GP Legend a přestože tahle hra už byla řazena mezi simulátory a její hlavní kouzlo spočívalo v online ježdění, stále jsem místo kroucení volantem mlátil do tlačítek a jen single.

Hra ale měla jednu kouzelnou trať. Nordschleife. Nádhernou i přes tehdejší grafickou nedokonalost. Osudovou, protože mě skutečně přitáhla k tomuhle praštěnému „koníčku“. Neskutečně dlouhou trať, kterou jsem v GPL nikdy nedojel, protože jsem formulku cestou rozbil vždy natolik, že uvidět cíl bylo nemožné. Prostě jsem na to ještě neměl a na klávesnici to šlo ovládat dost těžko. Ale semínko bylo zaseto…

Nedlouho poté jsem objevil GT Legends.

Prima auta, možnost doinstalace modů a tratí… Tenhle simulátor se mi už líbil natolik, že jsem začal skutečně uvažovat o volantu. Uvažovat – já jsem si ho koupil. Vlezl jsem do jedné prodejny a nevěda o problematice těchto periferií ani bž, poručil jsem zabalit to herní zařízení, které se mi první zalíbilo. No a náhoda tomu chtěla, že jsem se trefil do docela slušného kousku. Logitech Formula Force EX. Když jsem krabici s novou hračkou přinesl domů, manželka na mě samozřejmě koukala jak na nemocného, ale co asi tak mohla dělat, že. Oficiálně jsem zletilý, dokonce už poměrně dlouho, příčetný jsem také a pokud nebudu porušovat nějaký zákon, můžu blbnout, jak se mi zlíbí.
No a hned jsem volant vyzkoušel. Byl to horor. Byl jsem pomalý, udržet stopu bylo něco nemožného, nadával jsem u toho… No děs. Ale bylo to trochu, jako se učit hrát na kytaru, když máte k dispozici jen namalované akordy a nevíte o tom vůbec nic. Nejde to, nejde to, nejde a najednou se něco zlomí a jste na takové úrovni, kdy už to umíte natolik, že to začne být aspoň zábavné. Tak úplně stejné to bylo s tím ježděním s volantem. Sice jsem pořád nebyl nijak zvlášť rychlý, ale už jsem to občas nandal aíkům.
Ale tohle přestane poměrně rychle bavit. Záhy jsem přišel na to, že nějaké porovnávání s aíky nemá smysl, když závodit, tak s podobně praštěnými. A vlezl jsem na multiplayer.

Samozřejmě i GT Legends mělo oficiálně nějaký ten server pro multiplayer, kde se dalo jezdit hned. Vlezete tam, najdete si nějaký ten závod (na trati, kterou máte nainstalovanou) a jedete. Jede vás pět, nebo taky dvacet pět, jak kdy. Jezdíte s magorama i poměrně normálníma lidma. Jezdíte s puberťákama, jezdíte s důchodcema. Jezdíte s holkama, brazilcema, účetníma… ani vlastně nevíte s kým. Někdo jezdí slušně, někdo se baví tím, že ze zadní pozice na startu v první zatáčce rozemele polovinu startovního pole. Jiný hledá na tratích bugy, které ho pustí zkratkou a raduje se pak z vítězství. A další vám po pětikolovém souboji kolo na kolo poděkuje za prima závod. A tak to chvíli takhle pytlíkujete a přijdete na to, že tohle je k ničemu a začnete hledat nějaký ten soukromý server s nějakými pravidly, regulérním šampionátem a stálou komunitou.

Našel jsem OLEG. Tedy – Online League of Extraordinary Gentlemens. Proč si tak říkali, je celkem jasné. Magoři, co se baví hraním na počítači a snaží se u toho udržet jakous takous kulturu. Napsal jsem jim, protože samotná registrace nebyla povolenka pro ježdění v jejich šampionátu a přijali mě. Umím psát slušně a přesvědčivě. 🙂
Podrobnosti si už nepamatuji. Nejsem si jistý, jestli jsem byl od začátku v nějakém týmu, později už samozřejmě ano, ale to není tak podstatné. V OLEG měli auta rozdělená do čtyř výkonnostních tříd a na střídačku jednou týdně jezdili závod. No a hned první závod, který jsem si v OLEG prožil, byl ten v té nejsilnější třídě. Na pěkné trati, které se říká Petit Le Mans. Správněji tedy Road Atlanta. Taky tak trošičku osudová trať, získal jsem na ní jedno dílčí vítězství. Ale to až později, daleko, daleko později.
Poctivě jsem natrénoval, nastavil auto (BMW 3,0 CSL), jak jsem se svými chabými znalostmi nejlépe uměl a šel do kvalifikace. A dostal jsem sedm vteřin. A to jsem, frustrován, v nejrychlejším kole kvalifikace prostě auto hodil z toho krpálu do cíle a nestaral se, jestli to přežije. Tak moc jsem se snažil být rychlý. Start z předposledního místa, protože se kupodivu našlo na trati ještě větší nemehlo, než jsem byl já. S ním jsem si to pak rozdával celý závod o to předposlední místo, ale spíš šlo o to, kdo z nás dvou udělá méně hodin. Takže aspoň nějaká zábava, ale výsledek poměrně tristní, jestli jsem dojel poslední, nebo předposlední, to už ani nevím. Bylo jasné, že takhle tedy ne a budu s tím muset něco udělat.

Na foru jsem se pak dozvěděl, že nastavit délku kvaltů a snížit podvozek opravdu nestačí. Přetože se v GTL auto nastavuje poměrně málo, tak zkazit se dá dost. Samozřejmě nastavení neudělalo ten sedmivteřinový rozdíl, ale určitý vliv mělo. Dostal jsem nějaké rady, potrénoval s rychlejšími, dostal jsem nějaké sety. Je neuvěřitelné, co dá ježdění s někým, kdo je skutečně rychlý. Vidíte, kde děláte jakou blbost a kde se dá skutečně zrychlit, přestože jste do té doby byli přesvědčeni, že to už opravdu líp nejde.
Nedá mi to, abych ještě nedoplnil jedno video. Je od stejného autora, jako promo video OLEGu a je na něm vidět s kým jsem se to vlastně, například, potýkal. Machwerk je jedna ze starších, přírodních tratí a patří k těm nejtěžším. To, co předvádí autor videa už skutečně není pomocná škola, i když tam chyby pochopitelně jsou…

A tak jsem se pomaličku zlepšoval. Poměrně brzo došlo na závod, kde jsem se opravdu cítil poměrně silný. Trať si nepamatuji, auto ano. Porsche 914. To je to vozítko, které bylo použito jako úplně první safety car při závodech F1, tuším, že v Zolderu.
Bylo fajn, že se mi na té trati podařilo najít místo, kde jsem našel fičuru v řazení. Bylo to po mírné pravé zatáčce, která pokračovala stoupáním a na horizontu pak byla poměrně hnusná šikana pravá-levá-pravá. Jako jeden z mála, vlastně jen ze dvou, jsem přišel na to, že je blbost tam řadit dvojku, ač se přímo nabízela. Daleko rychlejší bylo nechat za tři a šikanou i s mírně podtočeným motorem „prohoupat“. Ford GT40 byly na té trati asi rychlejší, ale zase podstatně mémě stabilní. Pokud jde o Shelby Cobra, která byla také ve skupině, tak tu zabila, jak se jeden z jejích pilotů vyjádřil, právě ta šikana.
No, jezdil jsem v krátkém tréninku s plnou nádrží časy kolem čtvrtého místa. V kvalifikaci to pak stačilo na sedmé místo, protože ufoni s Ford GT40 z toho na jedno kvalifikační kolo vyždímali maximum. Na to, že to byl asi tak můj pátý závod v OLEG – maximální spokojenost. Věděl jsem, že časy jsou dobré, že to na vítězství bude jen nedopatřením, ale že by to do pátého místa být mohlo. Bylo. Přesně to páté a to jsem si to ještě trochu pokazil v boxech.

Tak fajn, myslel jsem si, jak to teď půjde, ale nešlo. Prostě v GTL byl víceméně tohle můj strop, přestože jsem pak několikrát sahal po třetím místu a dvakrát ho i získal. Ale vždycky to bylo v době, kdy část elity z nějakého důvodu nejela. Už to nikdy nebylo tak „blyštivé“, jako v tomhle závodě.
Ne že bych jezdil špatně, ale byl to takový ten průměrovatý průměr a špička nikdy ani omylem. Svůj díl v tom měl i volant, co jsem používal, ale na to jsem přišel až daleko později. Je nutné ale přiznat, že to nebyl ten rozhodující díl.

Co jsem v OLEG zvládnul ale také poměrně brzy, bylo pohádat se do krve na foru. S odstupem času samozřejmě úplně zbytečně, ale adrenalin je svině proradná a bez toho samoprosazování to prostě v závodění nejde. Bylo to ve stejné třídě, jako v závodu, kde jsem dojel na tom pěkném pátém místě. Okruh si pamatuji, Brands Hatch. Kvalifikace někam kolem dvanáctého místa, závod ovládly Fordy. S Porsche 914 jsem byl asi čtvrtý, tak to koneckonců docela šlo, ale na extra výsledek to nevypadalo.
Měli jsme v závodě dva ufony s Ford GT40. Ufon – to je takový ten pilot, který za všech okolností, s každým autem, na každé trati jezdí na špici. Tedy, většinou a tak to bylo i tentokrát. No a tihle dva, říkejme jim Fast a Schnell, to by jim docela sedělo, samozřejmě vyhráli kvalifikaci. Fasta jsem pak ještě potkal i na dalších serverech, ale to také až později, Schnella už ne, toho jsem potkával jenom v OLEG. Po startu se tedy tihle dva odpoutali od zbytku startovního pole, a jeli si vlastní závod. Asi tak do třetího kola, kde to trochu přehnali v jedné zatáčce a oba se vyporoučeli ven z trati. Samozřejmě, než se vyhrabali, tak to kolem jen profrčelo, vžum, vžum, vžum a byli na chvostu. A začala holomajzna, protože oni byli opravdu řádově rychlejší, než zbytek báboďáků. Postupně se oba prodírali zpět do vedení, až se tedy přiblížili až ke mně. Věděl jsem, že nemám na to, abych pozici ubránil. Na druhou stranu jsem věděl, že nejsem o kolo pozadu a můžu tu pozici bránit. Což by bylo všechno ok, já bych zkusil dvě tři zatáčky držet defenzivní stopu a do čtvrté zatáčky by stejně byli přede mnou. Ale bohužel, dohnali mě na Brabham Straight a jak tak spěchali a prali se hlavně mezi sebou, pustili se do mě na konci té rovinky, na začátku padáku do pravé táhlé zatáčky. Vlevo Fast, uprostřed já, vpravo Schnell a hurá z Paddock Hill Bend. Samozřejmě jsme se všichni tři poplechovali a proletělo pár jisker. Stačilo by, abych ubral a nechal je profrčet, stejně bych to místo udržel nejdál na Pilgrims Drop, ale upřímně řečeno, udělal byste to někdo? To pak není žádný závod. Na Hailwoods Hill jsem ještě dostal dloubáka, ok. V Druids Bend jsem dostal z vnitřku na komoru, otočilo mě to a už jsem neměl náladu jet dál. Esc, na forum a tam jsem si vylil srdce, ještě než závod skončil.

To byl nápad. Samozřejmě následovala poměrně nechutná hádka, kdo za co může. Přidali se příznivci jednoho i druhého názoru. Pralo se špinavý prádlo. Přišly protesty. Byla kolem toho nějakou dobu zlá krev, ale pak se to uklidnilo. Ufoni se maličko zklidnili při prodírání kanonenfutrem, já i ostatní trochu přehodnotili obranné možnosti a jezdilo se dál. Za sebe můžu říct, že jsem se taky uklidnil, ale i tak jsem se vždycky snažil nedat kůži zadarmo. Není nad to, když soupeři vědí, že předjetí nebude snadné. Nemusíte být prase (a že jsem později zjistil, že například někteří z ufonů mají dost zajímavé představy o fair-play, stačilo se s nimi chvíli bavit…), ale můžete jezdit tvrdě. Ano, občas se leccos nepovede, ale musíte to brát jako vklad do dalšího závodu. Je dobré vybudovat si pověst jezdce, který jezdí čistě, ale není žádná sranda se přes něj dostat.

Nikdy jsem neměl rád předjíždění „na vnitřek“. Považoval jsem to a považuji stále za projev nedostatku invence. Soupeř je rychlejší a místo toho, aby si během jednoho kola vymyslel nějaký chytrý manévr, při nejbližší příležitost vám to narve do apexu zatáčky, opře se o vaše auto a při výjezdu se snaží využít celou šířku trati, abyste se nevrátili z vnějšku. V F1 tomu říkají vyvezení a s oblibou to používají oba velmistři od Mercedesu. Jen se podívejte, jak se třeba v DTM předjíždí na Norisringu v Grundig Kehre. Tak zrovna tohle myslím. Opačný příklad, alespoň co jsem zatím měl možnost vidět, je v současné době v F1 Daniel Ricciardo. Myslím, že má velkou budoucnost.
Takže i já jsem tuhle „taktiku“ využíval minimálně a vždycky jsem se snažil něco vymyslet. Je pravda, že občas to nevyšlo a i za pomalejším soupeřem jsem zakysnul na několik kol, protože jsem se pokoušel předjet čistě. Čistě alespoň z mého pohledu, protože jinak byla tahle feature tolerovaná.

Na chytré předjíždění a vůbec slušné závodění byl machr jeden človíček z OLEGu, kterému budu říkat Profesor, protože tak jezdil. I když jsem se na závody někdy jen koukal, nikdy jsem ho neviděl předjet „na vnitřek“. Vždycky se za soupeřem usadil, několik zatáček studoval jízdní styl a pak vymyslel stopu, že člověk čuměl. Párkrát jsem ho měl v zádech při závodech. Bylo to parádní, i když se přede mě většinou dostal, protože byl opravdu lepší. Jak se objevil, věděl jsem najisto, že mě nepředjede tak, jak bych čekal od jiných a navíc se nemusím bát, že by mě někde při brždění do zatáčky maličko přistrčil. To se normálně dělalo. No, normálně, nemělo, ale dělalo. Chvilku se za mnou vozil, já držel stopu a pak se najednou objevil v druhém zrcátku, než byla stopa… a předjel mě asi někudy pod autem. Jinak to nebylo možný, prostě byl přede mnou. V tomhle byl prostě king. Později jsem ho potkal i na jiných serverech a vždycky s ním bylo prima poježdění, i když jsme se zrovna nějak zvlášť nebavili. Co si od něj ještě pamatuji je tvrzení, že nějaké top časy jsou k ničemu, že podstatná je konzistence. Pravda – ufon to nebyl, i když byl hodně rychlý. Ostatně, ta jeho konzistence ho v OLEGu vynesla v konečném pořadí do TOP3.

Uběhl rok, oblíbil jsem si elektrické vozítko Renault Alpine A110 a klasiku Porsche 911RSR, založil vlastní stáj a nevyhrál jsem žádný závod. Jednou jsem se v Alpině několik kol pral s nějakou houpavou mrchou s motorem vpředu na Zandvoortu o třetí místo. Asi pět kol jsme se honili, na rovině šla ta véosmička dopředu, v zatáčkách jsem se tam nacpal já. Bylo to fájné do předposledního kola, kdy mi došel benzín. Docela mě to mrzelo, ale zřejmě bych to třetí místo stejně nedal, ta cílová rovinka byla moc dlouhá… Smutnější byl tehdy ale možná týmový kolega, protože tým tehdy organizoval on a byla to první možná bedna pro tým za dlouhou dobu.

Tou dobou jsem manželce připravil další překvapení, protože jsem usoudil, že Force EX už nedostačuje mým kvalitám a je nutné pořídit si něco lepšejšího.
Takže jsem si koupil Logitech G25. To už bylo opravdu nářadí. Když se nad tím člověk zamyslí, tak na to blbnutí s GTL – stálo to ranec. Paradoxně tou dobou už mě trochu GTL přestávalo bavit. A s tím i OLEG. A dorazil to jeden hodně nepovedený závod v Cadwell Parku.

Cadwell Park, i když to možná nevíte, bude znát hodně z vás. Natočilo se tam totiž dost záběrů filmu Rush. Je to jedna z hezkých tratí a to i na simulátorech. Dlouhé rovinky, pole, louky, les, nahoru po schodišti dolů… je tam všechno.
Bylo to navíc období, kdy v OLEG opět přibývali piloti. Takže už při vyhlašování trati píšu adminům – v Cadwell je bug. Ta trať pojme jen devatenáct vozů. Vyhlašte to. Jo, jo. Nic. Nějaký ten trénink, píšu to znovu. A pak ještě jednou. Jo, jo. Nic. Přišel den závodu. Lidi přicházeli. Já protože jsem věděl, že se tam víc jak devatenáct lidí nevejde a na opravný patch, který existoval, se adminstvo vydefektovalo, jsem si dal časovou rezervu. Zajel jsem kvaldu na šesté místo a byl si jistý, že to v závodě půjde ještě výš, protože jsem měl rezervy.
A když přišel závod, tak se nahrnulo něco přes dvacet lidí a server padl. Projel jsem forum, co s tím jako chtějí udělat a než jsem se dostal zpět na server, tak tam už se jelo tak, jak tam účastníci po resetu naskákali.

Zlomil jsem nad OLEGem hůl a přestal jezdit. Ne tedy úplně. Tou dobou už jsem vlastnil licenci rFactor a s jedním človíčkem z OLEGu jsem u něj příležitostně jezdil gétéčka. Tedy přesněji BMW M3 E90. Byla to docela zábava, jezdilo nás tak od čtyř do deseti lidí, s OLEGem to bylo nesrovnatelné. A hlavně jsem to nebral tak moc vážně. Sice jsem závodil, ale spíš jsem se vozil. Užíval jsem si to a bylo mi jedno, kolikátý dojedu. Ale jeden závod si pamatuji dobře. Ten jsem tedy také nedojel, protože na posledním stoupání do cílové roviny mi shořel motor, ale po jezdecké stránce to byl jeden z mých nejpropracovanějších výkonů.

Interlagos.
To je ten okruh v Brazílii, kde Raikkonen získal titul a Massa nezískal titul. Já jsem si tam užil osmikolový souboj o druhé místo. Od startu jsem byl asi čtvrtý, majitel serveru, protože patřil mezi ufony, nám hned ujel. Na třetí místo jsem se dostal asi ve druhém kole a dotáhl se na druhého – budeme mu říkat Brzdič. Zkoušel jsem to na něj asi dvě kola všude možně, ale prostě jsem v daný moment nikdy nebyl dost rychlý, nebo nebyl dost blízko. Takže jsem vymýšlel, co s tím. Poměrně rychle jsem přišel na to, že jediné místo, kde by to šlo, budou Sennovy esíčka. To jsou ty tři zatáčky z kopce, hned po startu. Že by to tam šlo, ale musím být dost blízko, aby to mělo cenu zkoušet. Ale právě ve stoupání mi Brzdič naopak vždycky trochu poodjel a v esíčkách jsem byl trochu pozadu. Prostě měl trochu jinak nastavené auto. Kde jsem zase získával já, to bylo před a v zatáčce Juncao, ale tam se zase předjet nedalo, nehledě na to, že by mi to v tom stoupání do cílovky k Sennovým esíčkům zase vrátil.
Takže jediné řešení, jestli chci být v esíčkách blízko, musím se v Juncao trefit tak, abych mu při výjezdu visel za zadkem a nechal se v tom stoupání vytáhnout ve vzdušném pytli. Tohle v rFactor totiž skutečně funguje. Ale musíte být blízko.
Tak jsem se jak blázen šest kol soustředil jenom na to, abych se díky brždění do Juncao a akceleraci z ní udržel za Brzdičem aspoň prvních padesát metrů. Pak už mu zůstanu viset za zadkem. Musel jsem komplet upravit styl jízdy, přizpůsobit se v té zatáčce Brzdičovi, který měl nastaveno jinak a jinak tu zatáčku projížděl. Musel jsem zkoušet dřív brzdit do zatáčky a dřív akcelerovat, ještě před apexem. Musel jsem tu zatáčku projíždět úplně jinak. Krom toho jsem tedy ještě vymýšlel, jak to v esíčkách vlastně provedu. Že prostě nemůže tupě na ten jediný pokus, který snad budu mít, šoupnout auto na vnitřek a doufat, že to dopadne.
Ve čtvrtém kole jsem měl plán na esíčka a v šestém kole to přišlo. Brzdič maličko v Juncao zaváhal a já se udržel tak blízko, že mě pak už vlastně táhnul za sebou. Celé to stoupání jsem se držel za ním a přibilžně na úrovni vjezdu do boxů jsem se mu poprvé ukázal v levém zrcátku. Jenom maličko, ale zabralo to. Trochu upravil ideální stopu a přesunul se víc na vnitřek, aby tu levou stranu vykrýval. Takže ještě maličko víc doleva, Brzdič taky doleva. A ještě kousíček. Když jsme takhle proletěli cílovou čáru, byl jsem sice mimo stopu, ale Brzdič také. Tak teď jsem se vyloženě nacpal nalevo, stále ještě za ním. Samozřejmě zareagoval ještě jednou, byl přesvědčený, že půjdu na vnitřek zatáčky. To už jsem ale věděl, že tenhle souboj prohrál. Těsně předtím, než musel začít brzdit do zatáčky, jsem za ním vyjel naopak na vnějšek. Tím, jak jsem ho celou dobu tahal na vnitřek, udělal tam spousty místa. Vyšlo to naprosto přesně. Musel začít brzdit, ale z toho středu trati, kde rozhodně nebyl v ideální stopě, to pro něj bylo trochu pozdě a neměl šanci vykrýt vniřek. Já na vnějšku jsem měl naopak místa dost, brzdil jsem možná i maličko dřív, než on. Ještě jednou jsem si prohlédl záď Brzdičova auta, to když jsem začal zatáčet do první zatáčky esíček. Přede mnou byl prázdný vnitřek, Brzdič opisoval podstatně širší trajektorii letu…
Byl jsem vepředu, no a pak mi v posledním kole zahořel ten motůrek…
Tenkrát jsem si připadal jak Profesor, i zpětně jsem přesvědčený, že jsem vymyslel dobrou habaďůru a ještě líp se mi povedla provést.

Ale tou dobou už trochu přicházela nechuť k ježdění. Poměrně novou G25 jsem uložil do skříně. Manželka, tak jak kroutila hlavou, když jsem jezdit začínal, kroutila hlavou, když jsem končil.

Ale vydrželo mi to jen něco přes rok. Musel jsem přece vyzkoušet naši onlajnovou špičku, Simracing.

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog, Texty a jeho autorem je ymjr. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.